19. února
Konečně už cítím, že jsem se po svém návratu a prvotním kulturním šoku zvládla aklimatizovat a začlenit zpět do normálního provozu. Proto je čas zakončit mé vyprávěcí okénko a podělit se o pár posledních vět.
Během mého letu zpět do Prahy jsem zažívala smíšené pocity. Na jednu stranu už jsem se moc těšila na všechny své přátele, spolužáky a rodinu, kteří mi moc chyběli. Na druhou jsem se cítila nešťastná z toho, že svou druhou část a rodinu nechávám za sebou a nevím, kdy se budu moci vrátit zpět. Bude mi chybět moře a sluníčko, ale těším se na pitnou vodu z kohoutku. Bude mi chybět tančení salsy a poobědové siesty, ale těším se na obědy v naší školní jídelně, jejíž součástí je i polévka.
Nejen že mi pobyt v Barceloně přinesl mnoho krásných vzpomínek a nové taneční zkušenosti, ale dal mi i spousty skvělých přátel a kontaktů na umělce z taneční i divadelní branže. I díky nim cítím, že tento půlroční pobyt nebyl ani zdaleka ten poslední. Mého rozhodnutí vyjet studovat do zahraničí ani trochu nelituji a i přes pár těžkých dní bych rozhodně neměnila a všem bych přála si někdy něco podobného zažít.
Za realizaci mé stáže chci poděkovat Nadaci Života umělce, díky jejíž finanční podpoře jsem měla možnost objevovat jedinečné památky a navštěvovat muzea, výstavy a divadelní představení. Ty mi dodaly představu toho, jakou podobu má a jak se vyvíjí současné výtvarné a taneční umění v cizí zemi. Poděkování také patří Domu zahraničních služeb a programu Erasmus +.
25. ledna 2022
Kam se podělo těch pět měsíců? Je to jako včera, co jsem se slzami v očích a plná očekávání nastupovala do letadla, které mě dopravilo do nového domova. Skutečně si odvážím říct, že se Barcelona stala mým druhým domovem. Když otevírám fotogalerii svého telefonu a vzpomínám na všechny zážitky, které mi pobyt tady přinesl, zaplňuje mě obrovský pocit radosti.
Ještě ovšem není úplný konec, a tak bez váhání objevuji dál!
Před pár dny jsem se spontánně rozhodla už po několikáté udělat si procházku na pláž při východu slunce. Taková krása se ani nedá slovy popsat! Ten dechberoucí klid, kdy všichni, kteří si přivstali, jen tiše stojí a čekají na moment, kdy se vše probudí k životu. Klid na duši a totální soustředěnost. Jen zvuky šumícího moře a očekávání. Tenhle pohled mi bude sakra moc chybět!
Navštěvuji také spousty zajímavých výstav a muzeí a tajně doufám, že mi získané informace pomůžou při blížícím se absolutoriu. Možná, že kdybych během ústních zkoušek mohla mluvit španělsky, byl by úspěch jistější ;).
Během výletů mimo centrum města si konečně zvykám na řidiče autobusů mávat, jestliže chci, aby mi zastavili. Dlouho mi trvalo pochopit, že stání na zastávce neznamená, že chci jízdu autobusem doopravdy využít. Po úspěšné cestě objevuji krásy kláštera Monestir de Pedralbes či přenádherného městečka Sitges. Do toho se zamilovávám okamžitě. Kouzelné uličky plné historie, pouliční umělci a přenádherné výhledy… co víc si přát?! Nejradši bych se v jedné z uliček schovala a zůstala už napořád.
Cestou se také zastavuji u stromů s pomeranči a s obdivem si je fotím. Mí přátelé si zase s obdivem fotí mě. Snažím se vysvětlit, že někdo nemá jen tak štěstí vidět uprostřed ledna vyrůstat čerstvé pomeranče, ale marně. Odteď už se mi přezdívá chica, která si fotí pomeranče.
Po návratů domů nastupuji znaveně a spokojeně do výtahu a mačkám tlačítko patra mého bytu. Po cestě přistupuje energický španělský stařík a s úsměvem se pozdravíme. Dlouze si mě prohlédne a začne mluvit. Hodně rychle. Katalánsky. Nerozumím vůbec nic, ale dál se usmívám. Vypadá to, že spolucestující je spokojen, ale po chvíli se zastaví. Teď asi očekává odpověď. Usměju se tedy ještě víc a vydám ze sebe souhlasné “Sí , sí!”. Výtah zastavuje, my si zamáváme a utečeme do tepla svých domovů. Doteď nevím, na co jsem mu tenkrát odpověděla, ale dodnes se pokaždé pozdravíme, opětujeme si úsměv a on mi zase vypráví. Hádám, že už se z nás stali dobří parťáci.
17. prosince 2021
Jaké je to zažívat předvánoční čas v cizí zemi?
Katalánské vánoční tradice, v prosinci na pláži, pečení cukroví a podobná dobrodružství
Dnes se píše 17.prosince, já sedím na pláži, do zad mě hřeje sluníčko, malé děti přede mnou pobíhají bosé v písku a za mnou probíhá volejbalový turnaj. Přítomnost vánoční atmosféry je nulová. Ve škole mi bylo řečeno, že je letos tvrdá zima. Já ukazuji fotografie zasněžené krajiny, které mi jsou z domova pravidelně zasílány, a snažím se vysvětlit, že 16 stupňů není zima. Po chvíli se mění názor a já si trochu postesknu po opravdové zimě. Opravdu jen trochu a jen na chvíli! Až se začne stmívat, půjdu alespoň trošičku vánoční nálady načerpat do vánočně nazdobeného přístavu se svítícími lodičkami a duhovými motýlky zavěšenými na palmách. Na rozdíl od situace v České republice si můžu jít projít vánoční trhy, ovšem trdelník tu asi nenajdu. Místo toho se zahřeju typickým churros s kelímkem horké čokolády, která se za chvíli scvrkne spíš na konzistenci pudinku.
Spolužákům jsem slíbila upečení vanilkových rohlíčků na ochutnání. Volám tedy své babičce o recept (všichni víme, že babičky mají ty nejlepší recepty, že jo), vyrážím na nákup a těším se, že tu všichni ochutnají pořádné české cukroví. Na jistotu mířím do všemi oblíbeného Lidlu, v uších mi místo koled znějí rytmy španělské hudby. A zde narážím na problém. Kdo by řekl, že zde nenajdu obyčejný moučkový cukr? Nenechávám si ale narušit vánoční klid na duši a navštěvuji další a další obchody, kde se ptám po cukru na pečení cukroví. Všude neúspěšně. Zkouším poslední malý obchůdek, který mám kousek od svého domova a konečně zde zázrakem nalézám vytoužený cukr. V malých pytlíčkách. Beru jich 15. Možná se pro pár budu muset vrátit ještě zítra.
Dlouho jsem se snažila najít tu pořádný vánoční stromeček. Abych se cítila alespoň trochu jako u nás na Staromáku. Aspoň trošičku. Místo toho objevuji svítícího býka, kohouta, osla, či medúzu. Na každém rohu vykukuje dřevěné polínko s nakresleným obličejem a vánoční čepicí. Skutečně se jedná o katalánskou (nezaměňovat za španělskou!) vánoční tradici. Je to postava, které se říká Tío de Nadal (Vánoční strýček). Děti ho tu mají doma od 13. do 24. prosince a každý den mu dávají najíst. Za to jim každý den polínko nadělí nějaký malý dárek. Když se o něj dobře nestarají, nic nedostanou. Za fotodokumentaci vděčím své drahé návštěvě, která sem také přijela načerpat kus španělské kultury.
Zrovna obdržuji email o školní akci zvané Vermut de Nadal (ano, jedná se o alkoholický nápoj, kterým si společně budeme s učiteli připíjet na příchod Papa Noela), a proto tu svůj vstup zase ukončím, taková akce se neodmítá…
Užívejte si vánočního času a všem vám přeji Feliz Navidad!
15. října 2021
Už jsem tady něco málo přes měsíc, a tak je čas se podělit o další zážitky z mého dosavadního pobytu v Barceloně.
Od Erasmus koordinátorky jsem první den dostala společně s rozvrhem hodin také seznam pedagogů a tanečních technik. Z nich si studenti můžou vybrat konkrétní techniky, kterých se chtějí účastnit. Hned po příchodu domů jsem tedy zasedla k počítači a začala zjišťovat o dotyčných všechno možné i nemožné. A jaký je výsledek? Nemůžu se dočkat všech těch skvělých možností, co mě tady v následujících měsících čekají! O několik dní později jsem na můj nový školní email dostala formulář, ve kterém jsem si musela na technikách zarezervovat své místo. Výhodou Erasmus studenta je díkybohu i to, že můžu vyzkoušet vše, co se mi zachce.
Na taneční sál každé ráno přicházím o několik minut dříve a rozcvičuji se (velkou výhodou je to, že bydlím od školy tři minuty pěšky, tudíž nemusím vstávat o moc dřív). Moji noví spolužáci přicházejí nejdříve pět minut po začátku hodiny. Bohužel se často stává, že i učitelé. Proto mám každé ráno ty obrovské taneční sály sama pro sebe a nesmírně si to užívám.
První týden jsem se odvážně vydala vyzkoušet i všechny teoretické předměty. Při hodině dramaturgie tance čteme společně text a já jsem na sebe pyšná, že se mi daří všemu rozumět. Poté se ovšem studenti nadšeně pouští do diskuze a já už se začínám ztrácet. Chytám každé slovíčko, které znám, a zbytek si domýšlím. Dokonce se mi daří dělat si i zápisky. Nejsem si jistá, jestli mi to předalo to, co mělo, ale rozhodně jsem si z toho odnesla svoje závěry. Neváhám a do svého Learning Agreement si tedy tento předmět zapisuji na celý semestr.
Pro uspokojení svých tvůrčích potřeb jsem se také rozhodla rezervovat si po škole sál. Po rozhovoru s paní na recepci se ale s trochou smutku v očích dozvídám, že to bude složitější, než se zdá. Vzpomenu si tak na naše jednoduché tabulky na zapisování sálů (odteď si jich budu vážit víc, než kdy dřív!) a vyrážím vstříc dobrodružství. Nejdříve jsem musela dojít navštívit kanceláře tří neznámých lidí (samozřejmě, že v nejvyšším patře budovy), podepsat dva papíry (neznámo co obsahují, protože jsou v katalánštině), stáhnout si aplikaci do telefonu (později zjištěno jako naprosto zbytečný krok) a poté se vrátit na recepci a znovu poprosit o rezervaci sálu. Stálo to za to, mé potřeby jsou uspokojeny a ještě jsem byla pochválena za konverzaci ve španělštině.
Nesměly samozřejmě chybět ani víkendové výlety. Navštívila jsem nespočet uliček a míst na doporučení místních a poté s Erasmus spolužačkami (z Norska a Lisabonu) podnikla výlety na více turistické místa. Jedno z nich je hora Tibidabo s chrámem Nejsvětějšího srdce Ježíše. Je odtud přenádherný výhled na celé město a taky to nejlepší churros, co jsem zatím ochutnala.
Dalším programem byla návštěva parku Güel, který vás jednoduše okouzlí na první pohled. Jen je docela nemožné udělat si fotku bez spousty cizích lidí okolo, pokud se s někým nechcete poprat.
Po večerech objevuji krásy místních divadel a většinou až na místě zjišťuji, že je představení v katalánštině. Nevadí, alespoň mám čas sledovat každičký detail herců a moc si to užívám. A nesmím zapomenout zmínit všechny ty nádherné prostory, ve kterých se umělecké zážitky pořádají. Teatre Nacional de Catalunya (kde nad vchodem najdete nápis Una porta al món = Dveře do světa), Mercat de les Flors (Casa de la Dansa), La Villaorrel a spousty dalších…
A nebudeme si nic nalhávat, dalším programem těchto večerů je posedávání u džbánu sangrie nebo u vermutu, poslouchání rytmů španělské hudby a vyprávění místních o nejkrásnějších zákoutích města. Stačí se na někoho usmát a hned si s vámi začne povídat.
Poznatky posledních dní
Panáčci na přechodech před zhasnutím blikají, ale nevydávají žádný zvuk! Nejen jednou už se mi tedy stalo, že jsem stála před přechodem, zahleděná do okolních krás španělských ulic, a zelenou jsem prošvihla. Tak nějak se tu pozná, že jste turista.
Pokud si jako hlavní cíl dne určíte najít papírnictví a koupit si tam sešit, počítejte s tím, že to nebude úplně jednoduché. Po škole šťastně vyrážím do papírnictví (doporučeného kámošem Googlem), po příchodu na místo ale radost opadá. Stojím před obchodem a zjišťuji, že je právě čas siesty. (Ano, i přes všechna ta varování mých spolužáků, spolubydlících a dalších jsem na to zapomněla.) Smůla, teď se prostě odpočívá. Alespoň objevuji krásnou restauraci se zahrádkou a ochutnávám místní empanadas. A kdyby vás někdy přepadl noční stesk po návštěvě v papírnictví, tak můžete být tranquilo. Do 11 večer snadno pořídíte! Hned po skončení siesty…
Je mnohem větší pravděpodobnost, že vás tu přejede někdo na kole než v autě. Na kole tu jezdí prakticky každý. A vést si s sebou v batohu i svého domácího mazlíčka je, jak jinak, no problema.
Jezdit v metru se tu šíleně prodraží, navíc je v něm neskutečné vedro a je velká pravděpodobnost, že se ztratíte. Alespoň je v tom systém. Pokud se ovšem chcete vydat na výlet například autobusem, nemá smysl se snažit tomu porozumět. Dokonce ani někteří řidiči vám totiž nedokážou říct, jestli vám na daném místě zastaví, nebo ne.
I přes veškeré covid nepříjemnosti mám to obrovské štěstí, že se mi podařilo odjet na stáž do Institutu del Teatre v Barceloně. Po nekonečném vyplňování všemožných papírů a po stresech z odjezdu teď konečně sedím na pláži, nechávám se hřát sluníčkem a jsem připravena začít prohlubovat své taneční schopnosti v cizí zemi. Ale pěkně popořadě.
Po strastiplné cestě z letiště (kdy se automat rozhodl nekamarádit s mou platební kartou a já si nemohla koupit lístek na autobus - tímto děkuji záhadnému pánovi v červeném tričku za půjčení 4 EUR) a po ještě strastiplnější cestě na ubytování (už nikdy nejdu pěšky 2km s 25 kilo těžkým kufrem, i když se to zdá jenom kousek!), jsem se konečně dostala do mého nového dočasného domova v centru Barcelony. Zpocená, unavená a dojatá. Hned první den byla nutností návštěva pláže a konečně hurá do postele dospat všechny předešlé rozlučkové dny.
Následující den přináší další dobrodružství. Po prohlídce budovy školy zjišťuji, že by se sem náš milovaný Duncan vešel nejméně třikrát, zorientovat se je ale poměrně jednoduché. Co se týče covid opatření, při příchodu je vám měřená teplota a roušky jsou povinností i při hodinách (bohužel i tanečních). Erasmus koordinátorka mi konečně vysvětluje rozvrh, ale z jejího přednesu vyplývá, že je vlastně úplně jedno kam přijdu a kam ne. Konkrétně mi říká, že je to “no importa”. Jakýkoliv systém se v tom radši najít ani nesnažím.
První volný víkend v Barceloně = čas na památky. Sagrada Familia, Casa Batlló, Ciutadella Park, Museu Nacional d’art de Catalunya a spousty dalších. Je skvělé vidět naživo místa, o kterých jsme si vyprávěli na hodinách výtvarného umění. Vzpomínám si, jak jsem seděla v lavici, koukala na fotky a toužila jednou ta místa vidět naživo. A teď je to všechno opravdové. Toulat se po španělských uličkách s hlavou zabořenou v mapě je zatím jedno velké dobrodružství, ale za svůj první malý úspěch považuji to, že už dokážu sama trefit na pláž (dokonce i nazpátek domů!) bez pomoci google map a bez zmateného rozhlížení se po ulici.
Zážitky prvního školního dne
Pokud se v rozvrhu píše, že hodina začíná v 8:30, Španělé to automaticky čtou jako: Hodina začíná až si stihnu dát kafe, hezky se obleču, popovídám si s kamarády a pochlubím se svým novým kolem. To znamená, že od 8:30 tu v lavici sedí jen Erasmus studenti a hodina doopravdy může začít v 8:50.
Během teoretické hodiny o nasvícení divadelní scény se s prosbou v očích otáčím na své nové spolužáky a ti se mi snaží pomoct (opakují stejnou větu pomaleji, stále ve španělštině.) Téměř nikdo z nich neumí anglicky a tak naše konverzace končí spíše pantomimou. No importa. Hlavní je, že jsme se pochopili.
Začíná přestávka a já nadhazuji otázku, kde si tady můžu koupit oběd. Následuje poměrně dlouhá přemýšlecí pauza a poté odpověď: “Nemyslím si, že už je čas oběda.“ Je mi tedy vysvětleno, že půl jedné je ještě brzy a školní kantýna vaří od tří odpoledne. A tak si trochu smutně vzpomenu na naše dlouhé polední pauzy a poté se přesouvám na další hodinu.
Po skončení školy se všichni rozutíkají na svých kolech nebo motorkách domů a já opět mířím na pláž vstřebat všechny nové zážitky.