V čase letních prázdnin jsem měla příležitost načerpat nové zkušenosti a dotknout se tance mimo hranice naší české scény na každoročně pořádaném festivalu Tanzwerkstatt Europa v Mnichově. S touto myšlenkou přišla organizace JOINT ADVENTURES společně s Katedrou umění a kultury města Mnichov roku 1991, kdy se konal její 1. ročník. Vznikl tak prostor pro nové nápady na poli současného tance pro choreografy, učitele, profesionály, ale hlavně pro lidi, kterým tanec přináší radost. Je to místo, kde se mohou scházet lidé z různých koutů světa, kteří jsou otevřeni sdílení, přijímání a učení. Široká nabídka workshopů s nejrůznějšími lektory dává přivonět k různým tanečním přístupům.
Díky příležitosti, která mi byla školou poskytnuta, touze učit se novým věcem a hlavně velké podpoře mých rodičů jsem měla možnost poznat tři z nich. Šlo o desetidenní dvouhodinové workshopy. Mou první volbou byla tanečnice Sandra Martin Gracia, která nám představila principy a taneční slovník světoznámé choreografky Crystal Pite, se kterou dlouhodobě spolupracuje. Pracovali jsme na úryvku z jedné choreografie, kterou Crystal Pite utvořila pro svého tanečníka. Pohybový materiál měl již jasnou formu a možná právě z toho důvodu mě práce příliš nenadchla, jelikož jsem se cítila ochuzena o samotný proces. Naopak velkým přínosem byla práce s principy vyžadujícími velkou tělesnou vybavenost, které se skrývaly za již zhotoveným kusem. Jedním z nejvýraznějších principů byla práce s tělesným tahem, který mě mnohdy zachraňoval v nestabilních polohách a dával celé chorografii zajímavý čas.
Vzhledem k tomu, že jsem během svého studia tance neměla přílišnou možnost prozkoumat způsoby jak pracovat s druhým tělem v rámci duetu a vnímám to jako velmi důležitou schopnost tanečníka, mou další volbou byl workshop „Partnering Tools: Competition and Cooperation“ pod vedením britského tanečníka Luka Jessopa. Za volbu svého partnera vděčím svému zabloudění a pozdnímu příchodu. Zbyl na mě vysoký finský cirkusový akrobat, kterého bych si nejspíše za partnera nezvolila, a to by byla chyba. Jeho tělo nebylo poznamenáno taneční průpravou, a tak se mi naskytl prostor pro hledání různých tělesných signálů, kterými skrze kontakt a velkou tělesnou citlivost nikoli verbalizaci člověk může roztančit druhé tělo a vytvořit tak vzájemnou funkční symbiózu. Pochopila jsem, že důvěra v práci s partnerem znamená nechat druhého udělat svou práci, abych já mohl udělat tu svou. Je to o čase a prostoru, který si vzájemně dáte, protože až v tento moment necháváte působit „fyziku“.
S respektováním vnějších fyzikálních jevů se pojí i můj poslední workshop opět od Luka Jassopa „Riding the Curve“. Stěžejní roli zde hrál vztah těla s podlahou. Dotkli jsme se techniky několika triků a la Breakdance a způsobu, jak je zapracovat do současného tance a samotné tvorby. Co bylo jedinečné na tomto workshopu, byl přístup všech zúčastněných. Vzhledem k tomu, že se nás účastnilo opravdu hodně, jsme byli tak trochu odkázáni jeden na druhého a vzájemně jsme si vytvořili prostředí plné podpory, pomoci a především zábavy a radosti.
Odjížděla jsem s pocitem, že pro mladého tanečníka je nesmírně důležitá neustálá dravost, zvědavost a touha po poznání. Vzít příležitost a pokusit se z ní vytáhnout co nejvíce právě pro sebe a rozšiřovat tak vlastní cestu do tanečního světa. Vyhledávat co nejvíce možností učit se a vytěžit z nich maximum. Protože až člověk opustí bezpečné a pohodlné prostředí, které mu poskytuje škola, je potřeba, aby na to byl připravený a na tyto vlastnosti nikdy nezapomněl.