Nestihla jsem odjezd? Arytmická cesta na soustředění 3. ročníku

Zajímavosti / 1. 1. 2020 / Anna Pohlová, 3. ročník

Probouzím se brzy ráno a ještě rozespalá se chystám k odchodu. S třetím ročníkem vyrážíme na týden někam na statek vytvářet s naši choreografkou představení Arytmie. Nasedám do auta a vyrážíme. Taťka byl tak hodný a nabídl mi, že mě na místo srazu odveze. Nikam se mi nechce, ale táta mě chlácholí: „Neboj, bude to určitě v pohodě a užiješ si to.“ Ale já jen mlčky poslouchám a doufám, že se jeho slova vyplní. Venku je ještě tma. Koukám přes okno auta, jak silnice a domy mizí za námi. Náhle brzdíme a popojíždíme téměř rychlostí kroku. „Stojíme v koloně,“ řekne naštvaně táta. Podívám se na hodinky, spočítám si čas a už vím, že přijedeme pozdě. Orosí mě pot při představě, že mi ujede autobus. Hned beru do ruky telefon a vytáčím číslo Marty Vodenkové, jedné z našich učitelek, abych se jí omluvila. Je moc milá a říká, že se nic neděje. Navíc mi prozradí číslo nástupiště, na které mám doběhnout.

Kolona se pomalu rozjíždí a ve mně svítá špetka naděje, že bych to ještě mohla stihnout, nebo alespoň nepřijít tak pozdě. Dojíždíme na Florenc a já se rychle zvedám, vyndávám si věci, poděkuji tátovi za odvoz a rozloučím se s ním. Ještě jednou mi popřeje hodně štěstí a řekne, ať se tolik nebojím, že to bude dobré. Rychlým krokem dojdu na místo srazu, trochu později, ale relativně včas. Oddychnu si. Všichni společně vyrážíme na nástupiště a já se cestou vítám se spolužáky. Na nástupišti zjišťuji, že jsem nebyla poslední, kdo nestihl čas srazu. Jedna spolužačka se právě probudila a nestíhá už ani dojít na autobus. Přemýšlíme, co uděláme. Na choreografii potřebujeme celou třídu. Naštěstí vymyslíme záchranný plán. Opozdilec může dorazit s naší choreografkou, která pojede autem.

Nastupujeme do autobusu a usazujeme se. Hned se ptáme paní Marty Vodenkové, jaké to ve Švestkovém Dvoře, kde strávíme týdenní soustředění, je a co máme očekávat. Jsme hrozně zvědaví. Odpovídá nám však vrtěním hlavy: „Já nevím, nikdo tam z naší školy nikdy nebyl.“ Odpovědí jsme zaskočeni, ale hledáme si místo na internetu. Po chvíli všichni usneme. Probudíme se až v Českých Budějovicích, kde přestupujeme na další autobus. Ten nás odveze do vesnice, kde máme tancovat. Na zastávce nás čeká jedna z pracovnic statku, ve kterém budeme tvořit. Cesta je plná bláta, proto máme všichni hned zalepená kolečka na kufru. Za pár minutek přicházíme na statek, kde nás všichni moc pěkně vítají. Ukazují nám místa, v nichž budeme tvořit a spát. Ubytováváme se a po dobrém obědě začínáme pracovat. Naše snažení za 10 dní posoudí diváci při premiéře choreografie Arytmie.

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím