Zprávy z Anglie, jaro 2018
Blog Renaty Johnové
Den poslední, tedy odjezdový. A moje poslední povídání.
O půlnoci převzala velení Ivana. Vydávám se tedy po klidné snídani naposledy k Hilderstonu. Lynne jsem slíbila, že tam dorazím a dám vědět Samanthě, kdyby něco neklaplo. Klaplo všechno a za všemi se zaklaply dveře dočasných domovů. Na parkoviště najížděla auta, přivážející naše odpovědnosti i s metráky bagáže, ještě nakynuté o úlovek z Westwood Crossu.
Slzy, objímání, díky všech všem. Studenti přirozeně a efektivně naloží bagáž do Bobíka, připřaženého za Pidíka, do něhož se ne příliš ochotně nasunou.
Poslední foto ze slzavého údolí…
… a Pidík s poskakujícím Bobíkem za sebou se vydává k Doveru. Doufejme, že si Bobík při nakládání na ferrynu v Doveru neusmyslí hupsnout do vln La Manche.
A pak už jen z Calais pořád na východ a nocí přes všechny naše západní sousedy do Prahy, do Bráníka, zpět k Duncanu.
Den sedmý: Pojedeme do Londýna. Připravuji se na den, kdy ze mne pro bezpečnost našich charges musí být kombinace Ostříže, Heroda a laskavé Kantorky. Tuto trojjedinost nenávidím. Herodes: „7:45 není 7:55!“ Ostříž: „Rychle přejdeme, a to na zelenou a půjdeme za ochrannou zídku.“ „Ano, Nelson velel na HMS Victory v bitvě o Trafalgar a miloval lady Hamilton.“ – toť Kantorka trpělivost sama.
Nejdříve je nutné se načas přesunout na objednanou prohlídku Globe Theatre: Všichni vrčí, protože Herodes studenty nenechá zastavovat na každém kroku a fotit Londýn milimetr po milimetru. Ostříž ví, že vypadají vyjukaně a jsou proto zranitelní – ve stoje víc než v pohybu. Kantorka zarazila konvoj před Globem a čeká, až Lynn obstará lístky.
Vcházíme. Dojem z tohoto prostoru na chvíli všem vyrazí dech, usedáme do lavic a průvodce – mladík, zapálený shakespearovec, který také v divadle v mistrových kusech hraje, spustí výklad. Nešetří nás, sáhne po pojetí pro malé Angličany.
Postupujeme nahoru.
Všichni nasávají atmosféru obnoveného Globu.
Posuďte sami:
Všimli jste si, jak jsou studenti lehce oděni? Je totiž ve stínu 19 °C a na slunci pro mne horor. Nedá se nic dělat, dala jsem se do boje, jde se na věc. Po prohlídce Globu se vydáváme na procházku, přesněji na čtyřhodinový pochod přes Millenium Bridge k St. Paul’s, po Fleet Street k soudnímu komplexu u Aldwyche a zastavujeme se v Covent Garden. Všichni shánějí vodu a něco malého k jídlu a po zastávce pokračujeme mezi divadly a hospůdkami na Leicester Square a na Trafalgar. Ostříž pochoduje téměř bez přestávky, Herodes nedává dost času na selfíčkování. Tak jedna malá technická na Trafalgaru.
A pokračujeme dál, po Mallu, okolo královských obydlí k Buckinghamskému paláci. Sluníčko se právě nad ním usadilo tak nešťastně, že se nedá pořídit klasika: studenti před palácem. Volíme tedy alternativu s pomníkem pro sedící Viktorii. Pro sluníčko nevidím na display a doufám, že vyfotím i studenty, nejen nebe.
O pár minut později se všichni v přilehlém St. James parku zřítí na pružný trávníček. Sice nic nenamítají, ale teleportace se stane asi nejtajnějším přáním každého z nás. Kantorka se drží poznatků o rychlé regeneraci teenagerovského organismu a pokračujeme přes Parliament Square, zabočujeme na Whitehall, okolo cenotaphu, o němž Sarah ke Kantorčině radosti poznamenala, že jsme o něm měli článek v učebnici, Ostříž skupinku u Downing Street – musíme se přece ujistit, že sídlo premiérky je na svém místě – zažene na opačný chodník za zídky. Když Herodes velí na každém přechodu: „Rychle, ale až na zelenou,“ nikdo ani neprotestuje. Disciplinovaně po jednom, aby Ostříž měl přehled o tom, že počet odpovědností nastupujících do autobusu nyní je totožný s počtem nastupujícím ráno před Hilderstonem, se šplháme nezvykle z pravé strany na palubu, sesuneme se do sedadel, zapneme pásy a tiše se necháme vézt zpět, z města na M20 a naposled do Broadstairs.
A ještě den pátý: Ve čtvrtek byli v college filmaři, kteří mají připravit pro stránky Hilderstonu filmek, přibližující výuku, aktivity, atd. No, a protože duncani jsou velmi fotogenická dítka, po pár šotech ve výuce a hlavně při obědové pauze nad plnými talíři vymetenými se supersonickou rychlostí, si je vyhlédli i pro krátkou sekvenci v minibusu a také před naší poslední čtvrteční aktivitou: návštěvou Dickens House. Podle mého mota: „Activity and work keeps students out of mischief“ (zvukomalebné to anglické slovo, vykreslující všechny čertíky v očích a nápady, které nás ani při bujaré představivosti nenapadnou a znova a znova překvapují), jsem si před jediným jejich nebezpečně volným večerem vymyslela ještě tuto prohlídku rozkošné expozice, připomínající časté pobyty milovníka žen, Charlese Dickense, v malém domku v Broadstairs, jehož majitelka vstoupila i do povídek romanopiscových. Coby předvoj jsem se zakoupenou vstupenkou čekala před vchodem, když část naší skupiny přiběhla a trpce žalovala: „My museli pěšky a oni se vezou.“ Ale pak ještě radostně zamávali do kamery a šli jsme dovnitř.
Toto muzeum vede dlouhá léta manželská dvojice, která se stará i o pořádání letního Dickens festivalu. Studenti se usadili na zemi a z úst nejpovolanějších se dozvěděli několik střípků ze života velikána anglické románové tvorby, souvisejících právě s Kentem. Tašky si nechali na zemi a pak už bylo slyšet jen skřípání schodů a podlah, jak si po celém domě prohlíželi spousty zajímavostí, a to i originálů dopisů, které by u nás byly v trezoru některé významné instituce, jež by je obyvatelstvu blahosklonně ukázala jednou za sto let. A najednou cosi divného – ticho. Stáli v malém improvizovaném obchůdku a skupovali pod odborným dohledem Sary KNIHY. Může se kantorce naskytnout hřejivější pohled?
Pozn. Dostali ještě domácí úkol – a hned odhalili, že v tom mám prsty… simply keep out of mischief.
Den šestý: To to uletělo a je čas se loučit. Na posledy do výuky. O tea breaku – jak jsem byla poučena – jsem vytáhla zbytky zásob od firmy Becher a Jelínek, podělila studenty, vydala příkazy komu co, přidala KDC zápisníček a tužku, aby svým lektorům něco napsali, vyfotili se ve třídách – a je to.
Oběd tentokrát probíhal bez obvyklých vtípků. Seděli celkem tiše a zůstali v common roomu sedět i dál a všichni jsme měli co dělat, abychom nespustili slzopád. Celé dopoledne se na mém stanovišti zastavovali ti, které znáte ze včerejška, a loučili se, pokaždé s milou poznámkou na adresu našich prima odpovědností. A ty se mi pak ptali: „Are you proud of us?“ Kdo by nebyl!
Čekali jsme na autobus do Canterbury. Už při příjezdu bylo vidět, že renovace katedrály, největší místní atrakce, od minulého roku mohutně postoupila. Je celá obalená lešením.
A důsledek této bohulibé činnosti? Neuvěřitelně málo lidí v ulicích, kudy se dalo v minulých letech sotva proplést mezi školními skupinami a výletujícími místními.
I vydali jsme se do města. Po dvou, po třech se po mé nudné instruktáži na téma pravidla bezpečného pohybu po neznámých místech rozeběhli objevovat nádherné historické centrum, dějiště canterburské poutě. Heslo „Zpovzdálí řízená svoboda“ mám dlouhodobě ověřené. Buď na mne studenti v ulicích narážejí:
Nebo netuší, že je jich duncanovský apetit je pod dohledem:
A za bukem, tedy poutníkem, se dá také číhat:
A po nákupech nejen v Primemarku,
je čas na dětskou reminiscenci: takové čokoládové brownies je jak od paní Barcley z Kumasi. Tehdy s čajem, pravda, ale profesores Renata a Ivana si je zaslouží po celém týdnu i s dobrým šálkem kávy.
Vždyť nás zítra čeká ještě Londýn.
Den pátý: Nic se neděje. Všechno běží, jak má. Sv. Petr je už spokojený s odvedenou úklidovou prací. Sluníčko svítí, lístečky se skoro ani nepohnou. Studenti za sebou mají první část dopolední výuky a čekám, kdy se vyřítí – kam myslíte? - správně: ke kantýně, kde už na ně čekají čerstvě rozpečené goodies. Zajímavé, že s jedinou záležitostí nepotřeboval pomoc ani jeden z nich. Samozřejmě, že s nákupem svačinky a objednáváním oběda. O jejich blaho se starají tyto dvě milé paní.
A protože se nic neobvyklého (doufejme) nestane, je na čase představit Vám řadu dalších vstřícných a příjemných tváří, které se zasloužily o organizaci našeho pobytu zde a jeho bezvadný průběh.
Nejdřív pan ředitel, Ian Johnson. Toho už jste spatřili na řadě fotek. Bydlí nedaleko, když to jde, přijede na kole a pořád ho tu potkáváte: organizuje, vysvětluje, konverzuje nenuceně se studenty, a tak.
A pak je tu Lynne.
Kdyby se její trpělivost, vstřícnost a bezbřehá ochota při řešení všech situací, které vznikaly při organizaci kurzu vinou měnících se podmínek, příkazů a požadavků z naší strany, dala vyjádřit v kompové kapacitě – pak takový harddisk ještě nikdo nikdy nedokázal vyrobit. Celou šou jsme za neuvěřitelné smrště emailů připravily během pouhopouhých 4 týdnů. Jak pravila: „We are a team“. Známe se spolu od mých prvních kurzů didaktiky pro zahraniční učitele, kterými jsem v Hilderstone College pod vedením renomovaných didaktiků v letech 1999-2000 procházela. Dohodly jsme se tehdy, že se pokusíme zorganizovat první výjezd studentů Akademického gymnázia, kteří se připravovali k FCE a CAE zkouškám. Jsem ráda a smekám, že současná ředitelka KDC má odvahu a je ochotná na sebe v dnešní době vzít tak velkou odpovědnost, jež se skrývá za jejím podpisem na našem pověření k výjezdu, a umožní tak podobný zážitek i našim odpovědnostem.
Dále navštívíme Student’s Office s Angelou, Louise, Melanií a Lynn „bez e“ – tedy v písmu na konci.
Potřebujete jakoukoliv radu? Okamžitě za nimi. Melanie mi včera během pěti minut zařídila transport na letiště a hlavně Angela, která se na mne v popředí usmívá, nesmírně pomohla se vším okolo snahy o co nejlepší péči pro Terezu s recidivující virózou, spuštěnou v místním povětří s masivní silou. A Lynn se s námi vydá pozítří i do Londýna, protože má na starosti social and sports‘ programme, tu uvidíte až na snímcích z Londýna.
Potřebujete vyměnit staré bankovky nebo si chcete koupit adaptér pro místní normu zásuvek? Finance office je tu pro Vás – šéf prochází za Davidem. A všechno s úsměvem, ve snaze pomoct, vyhovět a učinit nemožné možným.
Steve - ten pomáhal zařídit hladký průběh krátkého úterního vystoupení našich studentů. V klidu a s milým anglickým úsměvem.
Marka jsem chytala celé dopoledne – děsně rychlý tvor. Vím, že připravený program pro naše studenty bude skvělý.
V oddělení marketingu je také Samantha, která dokáže též nemožné, a to třeba i zařídit pro mne ubytování podle mých představ: b&b nedaleko moře, abych měla promenádu u moře, která všechny české studenty magnetizuje, pod dohledem.
Bydlím v této ulici napravo v The Hanson.
Potom se pootočíte doleva a vidíte Costa kafe – jedno z mých stanovišť (ostatní neprozradím), okolo kterého musejí všichni k moři projít.
Nyní se otočíme o 180 stupňů, je tu zatáčka s Queens Rd. a můj oblíbený Loop.
Mám tuhle ulici, lemovanou typickými domky, moc ráda.
A pak už jen nahoru, nahoru od moře a pořád rovně okolo Piemont Hall, kde pobývala za mlada v létě královna Viktorie, až ke College.
A ještě na jednoho pána, bez kterého nemůže fungovat žádná škola, nesmíme zapomenout. Na pana školníka, se kterým se také známe už téměř 20 let:
A to je z mého stanoviště v Common Roomu pro dnešek všechno.
Vážené čtenářstvo mi promine prohřešky proti češtině a rigidní české gramatice, do níž se mi pořád vkrádají prvky demokratizace po vzoru příjemně vlídného přístupu Angličanů k jejich mateřskému jazyku, vycházejíce z toho, že jazyk je jejich vlastnictvím a bohatstvím a nikoliv předmětem biče, jímž nám nad hlavami práskají jazykové ústavy.
Den třetí: Stal se zázrak. Svatý Petr, jak je vidno, přestal gruntovat, zapnul naplno všechny fukary, rozehnal mraky a nechal vyniknout roztomilé architektuře přímořského letoviska. Sluníčko svítí a všichni akumulují světlo a teplo – což je spíš jen dojem, podpořený subjektivním touhou po teplu – speak about global warming.
Duncani si tuto změnu vykládají opět po svém. Svůj slib jsem dodržela: z útulného prostředí Costa cafe mám dobrý přehled o dění na High Street, po které pode mnou postupně procházejí skupinky našich studentů. Kuba zabloudí i do Costy a je tak soustředěný na svůj úkol nákupu svého nápoje v angličtině, že si mne nevšimne. Když vyrazím na obhlídku promenády, narazím na další studenty. A jak si některá naše duncaňata vyložila změnu počasí? Že nejlepší bude spolu s místní populací, která chodí i v zimě v tričkách a děti v kočárku třepou holýma nožkama, se po kotníky vycachtat v moři. Poté se bosky - jak je našim adeptům tance nejvlastnější – vydávají zpět vzhůru po High Street – prý aby si nezanesli mokrý písek do bot. Svatozář mám už jak sv. Ignác na Karláku.
A je tu tak očekávaný večer. Přicházím ke College a dozvídám se ze všech stran, jak se všichni na malé představení našich studentů těší, jsou zvědaví, a jak profesionálně studenti vypadají!? Využívám výsady příslušnosti ke KDC, vejdu a zůstávám ohromeně stát. V jinak nevytápěném sále je příjemné teplo, přítmí až na teple osvětlenou část, kde se představení bude odehrávat. S brilantním doprovodem Ivany na místním Steinwayi se studenti, celí v černém (a samozřejmě bosí), pustí s vervou do lidovek, Davida i Goliáše, Motýla a nakonec s nejistými pohledy mým směrem (výslovnost samohlásek) zpívají Summertime. Hned, takřka v návaznosti se rozmístí pro začátek improvizace. Sedím vepředu u stěny, za zády jedné skupinky, Steve spustí na znamení Kristýny hudbu a začíná tanec, který všechny přimrazí k židlím. Jsou tu jen oni – hudba - a hrobové ticho, sál plný napětí. Byl to úspěch. We are proud of them! Díky, velké díky, Kristýno, za přípravu improvizace.
Pak začal večer místních lidových tanců. Směs polko-mazurko-kolotance za doprovodu kytary. Skutečný rej, jak vidíte na fotce. A zapojil se i pan ředitel: uprostřed a jediný nerozmazaný. Duncaňata poznáte podle – no – no – že jsou přece většinou bosí. Jestli to takhle půjde dál, budu muset vysvětlovat, že obuv je našemu národu vlastní a světu jsme dali Baťu.
S pokynem: „Zítra nezapomeňte deštníčky,“ odcházím k Loopu. Svatý Petr osolil ventilátor, tak se krčím za zídkou a zdá se, že všechny Loopy jedou jen opačným směrem…
Den čtvrtý: Tereze není dobře. Už od Olči, která je jednou z odbornic na evropské zdravotnictví, vím, že místní zdravotnický systém se nachází poněkud v krizi. Vypadá to, že jeden lékař má na starosti 8000 obyvatel. To mi připomíná, když v mém dětství v Lomnici s obdobně velkou populací ordinoval jen doktor Bartoš – bodrý to horský doktor. Ale pravda, jak má pragmatická teta pravila: „Tehdá se holt tak nedochtořilo.“ A měla pravdu. Teď mi z office přišli říct, že mluvili s paní z rodiny, kde je a že se všechno lepší. A my doma na náš systém reptáme… Jsme prostě „expert grumblers“, jak nás popsal George Mikes ve své nezapomenutelné knize „How to be an alien“.
Poledne: no posuďte sami: Kari regenerace.
Deštníčky se hodily. Svatý Petr svou úklidovou četu prohání i dál. Je pauzička a naše odpovědnosti prohánějí své peněženky kde? No v kantýnce.
Den jedna byl ve znamení příjezdu našich odpovědností. Všichni dorazili bez úhony a vypadá to, že mají dobře trénovaný rovnovážný aparát, a pytlíčky, které jsem přibalila, zůstaly nevyužité. Tolik bagáže, co naše rozmařilé dámy táhly, jsem ještě nikdy neviděla. Vydali jsme se k moři. Ráno nebyl žádný provoz, takže se mohli všichni rychle a nerušeně v tomto kapesním hnízdečku zorientovat. Následovalo ubytování a plán ve stylu "utahat - toť nejlepší prevence blbostí". Všichni po obědě v jednu nastoupeni před školou, vlezli jsme do Loopu - autobus, který jezdí dokola touto oblastí - a vydali jsme se do Margate. Funělo, poprchalo a kupodivu se nám poměrně rychle podařilo dorazit do Tate Modern Gallery. Byla tam výstava založená na probíhajícím projektu k básni T.S. Elliota. Myslím, že poté padli jak špalky. A k mé velké radosti poznamenali, že si připadají, jako když tu jsou už týden - bearings well established.
Den druhý: začátek školy. Vyjukaný začátek při registraci, protože to tu teď vážně žije. Dostali dobré třídy, a to v hlavní budově, takže nemuseli pobíhat po ulici - to přenechali Švýcarům, ztepilým to horalům. Rychle se zorientovali, takže se už jako pravá duncaňata cpou od rána do večera: místní kantýnka bude vzkvétat. Odpolední výlet byl ve znamení ceďáku tak velkého, že jsme z autobusu ani nevylézali. V Ramsgate v přístavu šly vlny přes hráz, v Broadstairs přes střechu místního jachtklubu a večer jsem se na BBC dozvěděla, že to v Ramsgate smetlo 3 lidi do moře a bohužel jen dva zachránili - pomyslete: narrow escape, ještě, že jsme nešli blíž. Po zkoušce na dnešní večer jsem všem připomněla, že tu jsme kvůli angličtině. Takže večer buď konverzace v rodině nebo welcome evening. Byl to welcome evening. Program tedy do 21.30. A všichni zase spali jak miminka. Jestli to takhle půjde dál, vrátíme se větrem a deštěm ošlehaní jako praví námořníci z Kentu.
Dnes se také nikdo neztratil a ve snaze předejít problémům s hromující Johnovou, byli všichni včas ve své třídě a dril je tu.
A last but not least: všichni zdrávi i přes včera promočené boty, šatstvo, vlasy a i kůži. Všichni jsou doma v teple a cpou je tak, že nás paní Rodionová asi nepochválí.