Divadlo se na internetu dělat nedá
Předmět „Drama“ má ve studijním programu KDC zvláštní místo. Na jedné straně jej chápeme i přes nízkou hodinovou dotaci jako podpůrný předmět předmětu „Tvorba“, na druhé straně nabízí žákům tanečního oboru zakusit jinou jevištní přítomnost, než je přítomnost taneční. Důraz je kladen na autorský přístup a osobnostní růst prostřednictvím společné „divadelní“ práce. V mých skupinách nám jako inspirační zdroje sloužila v prvním ročníku básnická skladba T. S. Eliota „Dutí lidé“, ve druhém ročníku současná francouzská divadelní hra F. Sonntaga „Pod kontrolou“.
V prvním ročníku jsem kladl důraz na „tvůrčí vyšokování“. Snažil jsem se uvést žáky do styku s velkou modernistickou básní, která nachází ozvuky i v současné divadelní tvorbě. Nebyla pro nás důležitá racionální analýza náročného textu, ale spíše pociťování, zakoušení, zkoumání intuitivní náchylnosti k některým veršům, pro které žáci nacházeli vlastní obrazový kontext. Zvolené výrazové prostředky byly reflektovány až zpětně, bylo přesněji formulováno osobní téma a funkčnost obrazových elementů. Zabývali jsme se tedy především „dramaturgií obrazu“. Obdobné společné reflexe se odehrávají ideálně v přímém kontaktu pedagoga a žáka a také žáka a spolužáků, k čemuž jsme neměli v rámci tohoto pololetí příliš prostoru. Žáci však měli prostřednictvím vlastních videonahrávek možnost využít širšího obrazového potenciálu, střihu, zvukových stop ad., což by přímo na sále využít nemohli. Způsob práce nás však dovedl spíše do sféry krátkých poetických filmů, než do sféry společně prožívaného divadelního zážitku.
Druhý ročník měl možnost vyzkoušet si obdobný způsob práce již v minulém školním roce. Záměrně jsme se soustředili na dramatický text, který zcela zřetelně tematizuje mediální tlak, blíže nespecifikovanou totalitu a paranoidní svět kontrolovaných individuí. Velmi často se v textu hovoří o kamerách, což přímo vybízí ke zpracování pomocí soudobých technologických možností žáků. Cílem ovšem nebylo využití techniky, ale analýza situací, vnitřních a vnějších konfliktů, což jsou základní kategorie klasické divadelní tvorby. Až na základě této analýzy docházelo k hledání dostupných technických řešení, jak monology a dialogy (nejen ve dvojicích ale dokonce v jedné trojici) zpracovat bez osobního kontaktu, virtuálně.
Divadlo je charakterizováno především jako živý oboustranný přenos energie, informace nebo emoce, ke kterému dochází v čase divadelního představení. Po nástupu filmu mnozí divadlu prorokovali, že zanikne, že je filmem překonáno. Samozřejmě se mýlili. V tomto pro divadlo nelehkém čase, kdy se různé soubory snaží uchovat svou existenci pomocí streamování, sdílení záznamů, nahrávání podcastů apod., je namístě si znovu uvědomit, co je podstatou divadelní tvorby a že během své zhruba dva a půl tisícileté existence nezaniklo nikdy, přestože jeho svobodný duch byl často potlačován, umravňován, normalizován a že divadlo bylo značnou část své existence chudé. Pevně věřím, že se žáci, kromě důrazu na větší samostatnost, zodpovědnost sama za sebe, plánování osobního času atd., také naučili, že divadlo je nejen náročná práce, ale také silný proud existence, který nelze obelhat, protože poté nefunguje. Že si uvědomili důležitost intuice i nutnost zpětné racionální analýzy, že se pokusili oprostit od klišé a nadbytečných ornamentů a póz, že se odhodlali tvořit v nouzových podmínkách, což jim v ekonomických poměrech, které nás divadelníky pravděpodobně v příštích letech čekají, bude pouze ku prospěchu.
MgA. Ondřej Novotný