Když O. Kokoschka v r. 1935 portrétoval v Lánech T. G. Masaryka, vyčetl prezident v jednom starém lexikonu, že malířovo jméno, které se vyskytuje i v jiných slovanských jazycích, znamená někdy kočku, jindy kohoutka, v češtině je to však kokoška pastuší tobolka, tedy plevel. Oba je to tehdy prý dost pobavilo, protože jak přísloví praví, mráz kopřivu nespálí.
Jaký význam nese pojem kokoška dnes a pro nás? Uchopit ho může být stejně tak záludné jako se pokoušet rozklíčovat rozsáhlou a diverzní tvorbu autora, který nás inspiruje možná spíš než jako malíř, jako básník, dramatik a především pak jako bystrý pozorovatel světa a života okolo sebe. A nejspíš právě proto se hlavní inspirací projektu stávají Kokoschkovy básnické i dramatické texty a jeho vlastní biografie. Především v jeho nejranější tvorbě, ve zdánlivě mladistvé poetické naivitě sbírky básní Snící chlapci a úderně vyzrálé sofistikovanosti dramatu Vrah, naděje žen, můžeme sledovat krystalicky čistý zdroj Kokoschkovy inspirace, kterým je - jak prostě - žena. V době vzniku zmíněných prací viděl Kokoschka jen dvě možná východiska ze vztahové konfrontace: buď se ženě dvořit, nebo si ji podrobit. V mezinárodní a mezigenerační divadelní instalaci Kokoška tato východiska rozvádíme, uvádíme do dnešního kontextu, obracíme naruby a zkoumáme ze všech námi dosažitelných úhlů pohledu.