Jsme studenti a pedagogové Konzervatoře Duncan centre a jsme doma. Jsme doma, ale dennodenně překračujeme hranice – své hranice. Jsme v sobě, avšak nikoliv jen pro sebe. Vidíme totiž svět, který je i váš...
15. dubna Zítra jedu s Fernetkou do servisu na pravidelnou technickou prohlídku. Každý rok ji tam zkontrolují, posoudí technický stav, doplní provozní náplně a zapíšou to do techničáku. Fernetce se to ale vůbec nelíbí, už cestu v přepravce nese nelibě a navíc dobře ví, kam se pojede (jinam nejezdí, je to kočka gaučovka). Výsledkem je, že tam na stole z ní lítají chlupy samy od sebe (navíc přelínává po zimě). To zase bude rodeo :-D.
C.C.C.
12. dubna Už jsem unavená, vyčerpaná. Už nevím kam dál. Do školy je toho tolik a i přes to, že čas si zorganizovat dokážu, dělám věci až do večera, jdu spát a ráno od znova. Už jsem strašně vyčerpaná. Nemůžu se vídat s mými přáteli. Potřebuju si odpočinout, vybrečet, ale není na to čas. K tomu ještě dotazník o čtvrtletí, u kterého jsem si myslela, že už budu vesele tancovat ve škole, mi akorát připomněl, jak dlouho už jsem zavřená v pokoji. Přijde mi, že jsem se nikam neposunula, a můj pokoj už nemůžu vystát. Kdyby aspoň svítilo slunce, ale ono pořád prší nebo sněží. Doma jsme všichni spolu a akorát se všichni hádáme. Aspoň že existuje dobrá muzika a burákové máslo. To je světlo na konci tunelu v téhle době.
7. dubna Další první koronastředa v měsíci, venku se houká... snad už tu příští první středu strávíme alespoň s některými ve škole. Za chvíli půjdu do obchoďáku, co ho mám za barákem, pro něco k obědu, na poštu a pak ještě musím zajít vyzvednout speciální výložníky pro antény. Jestli zítra přestane sněžit a mrznout, tak potěším sousedy vrtacím kladivem - naštěstí pro všechny zúčastněné strany to budou jen čtyři velké hmoždiny, aby antény nespadly někomu na hlavu. Vrtat desítku díru do panelu není žádná veselá kratochvíle, konečně pořádně otestuju ty čtyřbřité vrtáky, co jsem si na to musel pořídit. Totiž - v tomhle paneláku jsou nosné zdi z panelů plných kamínků, do kterých se běžná hobby vrtačka s vidiovým vrtákem nemá šanci dostat. Tak doufám, že když už stojí vrták víc než večeře pro dva v hospodě, tak to bude fungovat. :-)
C.C.C.
18. března V pátek mě čeká už asi dvanáctý test na SARS-CoV-2... udělali nám dvě testovací místa kousek od domu, tak si můžu dokonce vybrat. Ale chodím k obchoďáku, je to blíž a když je hnusně, mohu to projít přes ócéčko. A dnes se mi konečně podařilo se napotřetí zaregistrovat na očkování, už mám i termín... bohužel až za 12 dnů. Rezervační web je napůl nefunkční a ukazuje bludy, nemocnice očkují - neočkují, stát sice halasně vyhlašuje preferenci pedagogů, ale už neřekne, že většina očkovacích míst pedagogy zatím vůbec neočkuje, případně sem tam (včetně některých velkých pražských nemocnic), ale pokud po tom podrobně nepátráte a každý den se nehrabete v údajích jednotlivých očkovacích center, stane se vám snadno, že čekáte... a čekáte... a čekáte... a nic. Je úplně neskutečné, do jakého marasmu se náš stát dostal. Asi nemusím dodávat, že kdyby pár nadšenců neudělalo šikovný web, který přehledně shrnuje stav a provoz očkovacích center, tak bychom věděli starou belu (případně bychom museli data pracně dolovat z Ministerstva neschopnosti - dříve zdravotnictví)... :-(
C.C.C.
2. března Dnes jsem po práci vyrazila do mlhy na kole. Sice jen na poštu, ale i tak jsem se pěkně vyvětrala. V pauze jsem posilovala podle návrhu Romana. Za dvě minuty jsem zmákla 75 dřepů a 80 břišáků. Nesmějte se, proti vaší fyzičce je to zoufalost, ale nevadí! Budu cvičit dál a zase napíšu! Chvála pohybu!
Milli
2. března Pět dní v týdnu se ti chce brečet, ale nemáš na to čas. Video na tvorbu, vazba na duncan, slovíčka na francouzštinu, úkol na zmp, projít si vazby na klasiku, dva úkoly na modernu jsem zapomněla… možná je toho ještě víc, určitě jsem něco vynechala. Je toho tolik a jak do toho žít? Nejradši bych nedělala nic. Udělám jen dva úkoly a půjdu ven, abych se tady z toho nezbláznila. Ne! Nakoupit musím a udělat večeři. Je tady takový bordel, měla bych tu i uklidit. To nestíhám, už bude šest. Co dřív? Deadliny hoří, některé už shořely, v pokoji je bordel jak v tanku, mám hlad a nejradši bych se schoulila do klubíčka a počkala, až všechno zázrakem zmizí, možná bych si i pobrečela… Dlouho jsem nebrečela, nebyl čas. Chtělo by to zase chvilku pro sebe, jen já a moje myšlenky, ale na to taky není čas, vždyť, hele, co musím udělat. Nejradši bych si sbalila věci a utekla pryč od povinností a… žila. Tohle není žití, už rok tu není k žití, už rok absolutně nic nezvládám. Prodala bych duši ďáblu, jen abych měla zas pocit, že doopravdy žiju svůj život a jen nepřežívám. Nechci už jen sedět a čekat, chci jednat, chci zas být k něčemu. Ach bože, chybí mi rozhovory na intru s kamarádkou, trvající dlouho do noci, chybí mi výlety s kamarády, chození na kávu, víkendové túry s rodinou, noční pečení koláče s mámou, objetí mého přítele (o pusách ani nemluvě), chybí mi Praha, i to, jak mi každé ráno ujela tramvaj, sakra i bolest svalů po tanečních hodinách. Dala bych cokoliv, aby to bylo zpátky, protože já už tenhle režim nezvládám. Mám pocit, že se topím a nemůžu doplavat na břeh, protože nevím, jakým je to směrem nebo jak je to daleko a dochází mi dech.