V 1. pololetí výuky předmětu tvorba hledají studenti 5. ročníku hodnotné téma a zkoumají jej ze všech stran. Čtou dostupnou odbornou i uměleckou literaturu, zhlédnou dokumenty a filmy, shromáždí či vytvoří fotodokumentaci, prozkoumají, kteří umělci se zabývali stejnou tematikou, a navrhnout, jak by bylo možné téma zvukově zpracovat. Mají tak možnost rozbít stereotypy vlastního myšlení, což není jednoduchý úkol. Díky tomu však získávají originální pohled na daný problém.
V 2. pololetí pak studenti své zkoumání rozpohybují. Promění jej v choreografii.
Práce Kateřiny Jabůrkové je specifická tím, že její stěžejní část tvoří osobní zkušenost přetavená v rozhovory s bezdomovci, které si můžete přečíst níže.
Anděl
Je chladný podzimní den, procházím ulicí na Andělu a vidím paní, která sedí na schodech. Může jí být něco přes 30, vedle sebe má dva psy a čte si noviny. Sednu si k ní a opatrně navážu kontakt. Jmenuje se Lada a čeká na svého přítele, který jim šel koupit něco k jídlu. Chvíli jsme si s Ladou povídaly samy, ale zanedlouho se k nám Ladin přítel, František, připojil.
Oba mi vyprávěli své příběhy, nejdřív trochu s ostychem, ale postupně mi dovolili nahlédnout do svých bujných životních cest. „Měla jsem krásné dětství,“ říká Lada, „ale pak mi zemřeli rodiče při autonehodě, skončila jsem v děcáku a pak už to šlo všechno do prdele.“
František vyrůstal v rodině alkoholiků na Moravě, do Prahy přijel utéct před drogami, pracuje jako skladník, právě je na nemocenské. Z rozhovoru mi utkvěly hlavně dvě hlášky:
„Ty vole, řeknu ti to na rovinu, beru perník, kvůli šukání.“
„Jinak je to hrozný, to už jenom zalezu do křoví a čumim, ty vole, jak zmrd.“
Oba mají zkušenost s vězením, kvůli výtržnictví. Perník si dají párkrát do roka, v krizových situacích se obrací na K-centrum.
Londýn
Procházím v Londýně chudou muslimskou čtvrtí. Z jednoho obchůdku vyjde malý stařík, jde stejným směrem jako já, vidím mu jen záda. Chci se ho zeptat na jeho situaci, proč je v Londýně, co tam dělá, a tak zrychlím krok, doženu ho a opatrně ho oslovím. Muž se otočí, má jemné laskavé oči, je vidět, že by mi rád pomohl, ale nerozumí. Jen přikyvuje, usmívá se a jeho zuby jsou celé od krve.
Londýn 2
Jela jsem v Londýně metrem, vagon byl až na mě a jednoho muže prázdný. Zaregistrovala jsem jeho pohled. Muž ke mně přišel, položil na vedlejší sedačku lísteček se vzkazem a poodešel.
Na lístečku bylo napsáno, že má nemocnou rodinu a vydělává si prodejem kapesníků. Bez jediného slova jsme si předali kapesníky s mincemi, na další stanici vystoupil.
Braník
Na lavičce seděla žena a něco si mumlala. Bylo znát, že by si s někým ráda popovídala. Využila jsem situace a dala se s ní do řeči.
Zjistila jsem, že je bezdomoveckým nováčkem, na ulici je jen pár dní. O domov přišla kvůli exekucím. Stěžovala si na bolesti nohy a na to, jak jí lidi ublížili. Z rozhovoru mi nejvíc utkvěl její lítostný hlas a tato slova:
„Nikde mě nechtěli, všude mě vyhodili.“
„Čůrala jsem krev, nikdo mi nepomohl.“
„Vopichy ne, to bolí jak čert.“
Národní divadlo
Procházela jsem přes náměstí Václava Havla a uviděla muže v červené vestě. „Skvělé, Nový prostor!“ Hned jsem mu řekla, že si časopis koupím, ale nedošlo mi, že u sebe nemám žádnou hotovost. Mezitím, co jsem se snažila v kapsách najít 50 korun, předváděl jednomu páru humornou scénku. Podařilo se mi najít 25 korun, podala jsem mu je a řekla, že časopis si dnes nekoupím. Muži se můj nápad nelíbil. Řekl: „Ukažte, vypadáte, že prášky neberete, alkoholička nejste, tady máte časopis, doplatíte mi to příště, na shledanou.“
Muže jsem naštěstí za několik dní potkala znovu a časopis splatila i s dýškem.
Florenc
Ze stanu postaveného na otevřeném prostoru pod mostem vyleze paní, vydává zvláštní zvuky, začne čůrat, počůrá si nohu, zaleze zpátky do stanu.
Staroměstská
Cestou z knihovny k metru mě osloví mladý muž. Je oblečený šarmantně, jako by šel z plesu, jeho tvář ale říká, že žije na ulici. Prosí mě o jídlo, kávu, peníze… Pozvu ho do kavárny, u které stojí, ale necítí se dobře. Do malého kelímku na espresso si nasype víc cukru, než má kávy a stoupneme si zase před kavárnu. Pokládám mu otázky, pokaždé odpoví na něco jiného. Jsem rozpolcená já i on. Po několikaminutovém nedorozumění jdeme oba zase svou cestou.
