Moje poprvé
Jdu už asi po jedenácté během jedné hodiny čůrat. Snažím se být co nejvíc potichu a nesplachuju, abych nevyrušil právě hrající soubor SPOLK. Když vycházím z toalet, dívám se opět nervózně do zrcadla a kontroluju, zda mi nikde netrčí vlasy. Netrčí. V životě jsem totiž neměl na hlavě tolik gelu a laku. Připadám si trochu jako Ken, což završuje i fakt, že mám na sobě make-up.
Čas podivně plyne a zároveň stagnuje. Rozlézá se ve mně (v nás) tréma. Každý si ji zpracovává po svém. Někdo dostává náhodné záchvaty smíchu, někdo se protahuje. Padají hloupé vtípky. Já střídavě koukám do zrcadla, uzavírám se do sebe a chodím na záchod.
Poté, co se opět vracím z toalety, usedám na gauč a nasazuji si své jediné funkční sluchátko. Pouštím si motivační řeč Sama Křepelky, abych se uklidnil. Ze sálu se najednou ozve zoufalý výkřik jednoho z tanečníků. Víme, že výkřik do představení S dovolením! patří, a tak se všichni začneme smát. Po pár minutách se ozývá další zvuk. Není to tentokrát žádný křik, ale potlesk. A my víme, že už za chvilku začne naše dlouho očekávaná premiéra.
Do úzké uličky spojující sál a dvě šatny přibíhají velmi zpocení členové SPOLKu. David přichází do naší šatny a ptá se: „Můžu použít vaši sprchu?“ Když je naše odpověď kladná a David jde do sprchy, zjišťuje, že koupelna je zamknutá. Už zase je někdo na záchodě. Naše choreografka Barča si nás bere k sobě a jdeme všichni do kroužku. Objímáme se a Barča nám říká ještě nějaké připomínky a povzbuzení. Moc se mi ale nedaří poslouchat věci, které nám sděluje. Přemýšlím nad tím, jestli nedýchám moc nahlas a kdo se kam kouká. K našemu kroužku přichází SPOLK, kope nás do zadků a říká: „Zlomte vaz!“ Než někdo stihne nějak reagovat, řekne Madlenka bezmyšlenkovitě: „Díky!“ Hned vzápětí si ale uvědomí, že odpovídat slovem „díky“ na frázi „zlomte vaz“ prý přináší smůlu, a proto skoro vykřikne: „Ježíš, ne! Čert tě vem!“ Chvilku se smějeme a nakonec taky přidávám: „Čert tě vem.“
Beru svoje dřívka, která používám v představení, a balím se do deky, jelikož na pódiu je strašná zima. Technici a osvětlovači už chodí po sále a ve značné rychlosti proměňují prostor. Kráčím po studeném baletizolu. Jsem zabalený v dece jako nějaká indiánská babička. S dřívky v ruce si zkouším projít svou dráhu v prostoru, ale stává se z toho jen minimalistický markýr na místě. Všichni čtyři už stojíme na jevišti. Já, Rozka, Emily a Madlenka. Všichni jsme trochu legračně zabalení v mikinách a dekách. Barča k nám přichází z hlediště a říká: „Hlavně si předtím ještě nezapomeňte sundat ponožky!“ A když už jsme u ponožek, tak Rozka znovu okomentuje nevhodnou barvu mého spodního prádla: „Hlavně si, Mety, vem zítra černý trenky, ne svítivě žlutý!“ A já znovu vysvětluju: „Tohle jsou moje trenky pro štěstí a zároveň jsou moje nejoblíbenější.“ Na to Rozka reaguje: „To chápu, ale na představení nejsou svítivě žlutý trenky úplně vhodný.“ A já už musím jen uznat, že byla blbost brát si zrovna tyhle. S trenkami už v tuhle chvíli nic neudělám, proto si jen vytáhnu kalhoty o něco výš a pouštím svoje spodní prádlo z hlavy.
Obejmeme se s naší taneční čtyřkou a poté každý zalézáme do svých míst. Já jdu do pravého zadního rohu a jsem za to místo ve skutečnosti vděčný, protože tam na mě za závěsem čekají dva radiátory. Pokládám si na ně svoje dřívka. Jsem z toho ale nervózní, jelikož jich je docela hodně a já se bojím, že mi spadnou a budu je muset v té tmě hledat. Neustále je proto posouvám a rovnám. Mezitím už do sálu začínají přicházet diváci. Snažím se nekoukat, kdo sedí v hledišti, abych tím nebyl moc ovlivněný. Sundávám si deku a opírám se zády o topení, abych nebyl vidět. Objevuje se pořádná tréma. Jsem trochu mimo a v hlavě si jen pořád dokola opakuju: „Seš hustej, seš hustej, seš hustej.“ Nevím, jestli to má nějaký účinek, ale myslím, že to může fungovat jako dobré placebo.
Když už si svoji stupidní afirmaci řeknu poněkolikáté, beru opět do rukou dřívka a čekám. Ještě předtím, než se setmí, přijde uvaděčka a řekne: „Prosíme diváky, aby během představení nepořizovali video ani fotozáznamy, děkujeme.“ Pak odchází a zůstává jen tma.
Pomaličku se vymotávám ze závěsu a potichu kráčím ke svému místu. Ještě za tmy pokládám dřívka s lehkým rámusem na zem. Usedám si k nim a na sekundu zavírám oči. Když je vzápětí otvírám, začíná se rozsvěcet světlo a já…
